ST 69 GV vypořádání PN MPO (6/12)

Stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu

k pozměňovacím návrhům uplatněným

k vládnímu návrhu zákona o digitální ekonomice a o změně některých souvisejících zákonů

(sněmovní tisk č. 69)

pro projednání v hospodářském výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 3. září 2026

Přehled

Stanovisko ministerstva

69/7

Hospodářský výbor dne 11. června 2026

A.1.

Oznamovatel

Souhlasné

A.2.

Seznam zvláštních požadavků

Souhlasné

A.3.

Státní zemědělská a potravinářská inspekce

Souhlasné

A.4.

Kontroly

Souhlasné

A.5.

Portál podnikatele

Souhlasné

Poslanec Marek Novák

B.1.

SD 1488

Moderování obsahu

Souhlasné

B.2.

SD 1522

Prověřený výzkumný pracovník

Souhlasné

B.3.1

SD 1524

Informování o RRS

Nesouhlasné

B.3.2

SD 1524

Stížnosti

Souhlasné

B.4.

SD 1525

Informování

Souhlasné

Poslanec Ivan Adamec

C

SD 1526

Sankce

Nesouhlasné

Pozměňovací návrhy poslanců uplatněné k sněmovnímu tisku č. 69

Stanovisko ministerstva

69/7

Hospodářský výbor dne 11. června 2026

A.1.

Oznamovatel

V části první hlavě I se za § 1 vkládá nový § 1a, který zní:

㤠1a

Při aplikaci tohoto zákona jsou příslušné orgány povinny zohledňovat dopady svých rozhodnutí na svobodu projevu a právo na přístup k informacím zaručené čl. 17 Listiny základních práv a svobod.“.

MPO souhlasné

Předložený pozměňovací návrh upravuje některé aspekty aplikace tohoto zákona. Zdůrazňuje, že příslušné orgány při aplikaci zákona povinny zohledňovat dopady svých rozhodnutí na svobodu projevu a právo na přístup k informacím, které jsou zaručené čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

MPO s tímto návrhem může souhlasit.

V části první hlavě IV se za § 15 vkládá nový § 15a, který včetně nadpisu zní:

㤠15a

Důvěryhodný oznamovatel

Důvěryhodný oznamovatel oznamuje obsah, který je v rozporu s právními předpisy.

O status důvěryhodného oznamovatele mohou žádat zejména organizace předcházející podvodům na internetu, organizace zabývající se ochranou nezletilých osob nebo spotřebitelská organizace.

Status důvěryhodného oznamovatele se uděluje na dobu nejdéle 3 let, a to i opakovaně.

Důvěryhodný oznamovatel zveřejňuje ve strojově čitelném formátu informace o oznámeních podaných v souladu s čl. 16 nařízení o digitálních službách vždy k 1. a 15. dni v kalendářním měsíci. Tyto informace rozčlení podle poskytovatele hostingových služeb a druhu oznámeného nezákonného obsahu. Zveřejněné informace nesmějí obsahovat osobní údaje.“.

MPO souhlasné

Předložený pozměňovací návrh dále upravuje některé aspekty institutu důvěryhodného oznamovatele. Návrh vymezuje, že důvěryhodný oznamovatel oznamuje obsah rozporný s právními předpisy, stanoví demonstrativní okruh subjektů, které mohou o tento status žádat, také časově omezuje udělení statusu na dobu nejdéle tří let (s možností podat novou žádost o udělení statusu po uplynutí této doby), zavádí pravidelnou povinnost zveřejňovat ve strojově čitelném formátu informace o oznámeních podaných podle čl. 16 DSA, členěné podle poskytovatele hostingových služeb a druhu oznámeného nezákonného obsahu, bez osobních údajů.

Navržená povinnost pravidelného zveřejňování informací o podaných oznámení je legitimní, a to vzhledem k faktu, že důvěryhodní oznamovatelé mají dle DSA zvláštní postavení, které jim umožňuje, aby jejich podání byla řešena přednostně. Toto opatření lze vnímat jako pojistku pro odpovědné fungování tohoto institutu a jako způsob veřejné kontroly. Opatření může přispět k důvěře veřejnosti v tento institut a k průběžnému vyhodnocování jeho účinnosti.

Časové omezení statusu umožní pravidelné ověřování, zda jeho držitel nadále splňuje požadavky odbornosti, nezávislosti a řádného výkonu činnosti podle čl. 22 DSA. Tento mechanismus může přispět k dlouhodobému zachování kvality, důvěryhodnosti a odpovědnosti subjektů, kterým byl tento status udělen.

V části první hlavě VIII se v § 65 vkládá nový odstavec 3, který zní:

„(3) Žádost o vydání rozhodnutí o udělení statusu důvěryhodného oznamovatele podle čl. 22 odst. 2 nařízení o digitálních službách lze podat nejdříve po uplynutí 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“.

MPO souhlasné

Součástí návrhu je rovněž přechodné ustanovení, podle něhož bude možné žádost o udělení statusu důvěryhodného oznamovatele podle čl. 22 odst. 2 DSA podat nejdříve po uplynutí 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Odklad možnosti podávat žádosti o udělení statusu důvěryhodného oznamovatele spatřujeme jako důvodné a vhodné řešení. Vzhledem k tomu, že jde o novou regulatorní agendu a zároveň Evropská komise připravuje pokyny podle čl. 22 odst. 8 DSA, je žádoucí vytvořit dostatečnou časovou rezervu pro přípravu metodických postupů, nastavení procesů digitálního koordinátora služeb a projednání praktických stránek výkonu této agendy s relevantními subjekty.

A.2.

Seznam zvláštních požadavků

V části první hlavě I v § 18 odstavec 3 zní:

„(3) Úřad pro ochranu osobních údajů vydá seznam zvláštních požadavků na technická a organizační opatření pro splnění podmínek ochrany osobních údajů podle čl. 40 odst. 8 písm. d) nařízení o digitálních službách a zveřejní ho způsobem umožňujícím dálkový přístup.“.

MPO souhlasné

Pozměňovací návrh spočívá v nahrazení vydávání opatření obecné povahy neformálním seznamem zvláštních požadavků na technická a organizační opatření ve smyslu čl. 40 odst. 8 písm. d) nařízení o digitálních službách. ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů.

MPO s tímto návrhem může souhlasit.

A.3.

Státní zemědělská a potravinářská inspekce

Za část čtvrtou se vkládá nová část pátá, která zní:

„ČÁST PÁTÁ

§ 71

Změna zákona o Státní zemědělské a potravinářské inspekci

Zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 94/2004 Sb., zákona č. 316/2004 Sb., zákona č. 321/2004 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 120/2008 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 291/2009 Sb., zákona č. 407/2012 Sb., zákona č. 308/2013 Sb., zákona č. 138/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 180/2016 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 26/2017 Sb., zákona č. 65/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 302/2017 Sb., zákona č. 238/2020 Sb., zákona č. 174/2021 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 244/2022 Sb., zákona č. 247/2022 Sb., zákona č. 167/2023 Sb., zákona č. 387/2024 Sb., zákona č. 321/2024 Sb., zákona č. 70/2025 Sb. a zákona č. 218/2025 Sb., se mění takto:

1. V § 3 odst. 4 se v písmeni f) slovo „a“ nahrazuje čárkou, na konci písmene g) se tečka nahrazuje slovem „a“ a doplňuje se nové písmeno h), které zní:

„h) rozhoduje o uložení opatření poskytovateli zprostředkovatelské služby podle čl. 3 písm. g) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065) (dále jen „nařízení o digitálních službách“).“.

2. Za § 4c se vkládají nové § 4d až 4f, které znějí:

㤠4d

(1) Dochází-li v rámci zprostředkovatelské služby podle čl. 3 písm. g) nařízení o digitálních službách k porušení požadavků právních předpisů týkajících se potravin, psychomodulačních látek a zařazených psychoaktivních látek, k jejichž kontrole je inspekce příslušná, inspektorát jako první úkon v řízení uloží poskytovateli této zprostředkovatelské služby opatření k

a) odstranění konkrétního nezákonného obsahu z jeho online rozhraní,

b) znemožnění přístupu k nabídce s nezákonným obsahem na jeho online rozhraní, nebo

c) zobrazení výslovného varování pro spotřebitele před nezákonným obsahem.

(2) Rozhodnutí o uložení opatření podle odstavce 1 musí splňovat požadavky podle čl. 9 odst. 2 nařízení o digitálních službách a jeho výroková část musí obsahovat

a) údaje potřebné k identifikaci nezákonného obsahu, jako je přesná internetová adresa,

b) možné způsoby zjednání nápravy, které má poskytovatel zprostředkovatelské služby podle čl. 3 písm. g) nařízení o digitálních službách a osoba, která obsah poskytla, k dispozici, a

c) uvedení orgánu dozoru nebo jiného správního úřadu, kterému je poskytovatel této zprostředkovatelské služby povinen zaslat informace o způsobu splnění opatření.

§ 4e

(1) Je-li to nezbytné a přiměřené pro účely identifikace osob využívajících zprostředkovatelskou službu podle čl. 3 písm. g) nařízení o digitálních službách, u nichž panuje podezření na porušení požadavků stanovených právními předpisy týkajících se potravin, psychomodulačních látek a zařazených psychoaktivních látek, k jejichž kontrole je inspekce příslušná, inspektorát jako první úkon v řízení uloží poskytovateli této zprostředkovatelské služby povinnost poskytnout informace o této osobě.

(2) Rozhodnutí o uložení opatření podle odstavce 1 musí splňovat požadavky podle čl. 10 odst. 2 nařízení o digitálních službách a jeho výroková část musí obsahovat

a) údaje potřebné k identifikaci osoby využívající zprostředkovatelskou službu podle čl. 3 písm. g) nařízení o digitálních službách, například jméno jejího uživatelského účtu nebo jedinečný identifikátor,

b) možné způsoby zjednání nápravy, které má poskytovatel této zprostředkovatelské služby a osoba, jejíž informace mají být poskytnuty, k dispozici,

c) uvedení orgánu dozoru nebo jiného správního úřadu, kterému je poskytovatel této zprostředkovatelské služby povinen zaslat informace o způsobu splnění opatření.

§ 4f

(1) Inspektorát rozhodnutí o uložení opatření podle § 4d odst. 1 a § 4e odst. 1 oznámí poskytovateli zprostředkovatelské služby podle čl. 3 písm. g) nařízení o digitálních službách prostřednictvím jednotného kontaktního místa podle čl. 11 tohoto nařízení. Opatření se považuje za doručené dnem jeho zpřístupnění tomuto poskytovateli zprostředkovatelské služby způsobem podle věty první.

(2) Proti rozhodnutí o uložení opatření podle § 4d odst. 1 nebo § 4e odst. 1 lze podat odvolání, které nemá odkladný účinek.“.

§ 72

Technický předpis

Tento zákon byl oznámen v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti.“.“.

Následující části se přečíslují.

MPO souhlasné

Podle tohoto pozměňovacího návrhu by byla SZPI svěřena pravomoc vydávat opatření proti nezákonnému obsahu šířenému skrze zprostředkovatelskou službu, který porušuje právní předpisy týkající se potravin, psychomodulačních látek a zařazených psychoaktivních látek. Dále upravuje opatření k poskytnutí informací o uživatelích těchto služeb podezřelých z porušování výše uvedených předpisů. Obě tato opatření splňují náležitosti příkazů podle čl. 9 a 10 nařízení (EU) 2022/2065 o digitálních službách.

Pozměňovací návrh doplňuje navrhované kompetence SZPI vydávat příkazy proti nezákonnému obsahu (srov. § 6 odst. 5 zákona č. 87/2023 Sb., o dozoru nad trhem s výrobky a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o dozoru nad trhem s výrobky), ve znění pozdějších předpisů) vhodným způsobem, který nevytváří duplicity v kompetencích SZPI a zachovává jednotu náležitostí příkazů vydávaných SZPI v různých oblastech. MPO může návrh podpořit s ohledem na výše uvedené a na skutečnost, že MZe s tímto návrhem rovněž vyslovilo souhlas.

Leg. tech poznámka: po vložení nové části páté je třeba přečíslovat nejen následující části, ale i následující paragrafy.

A.4.

Kontroly

Za část osmou se vkládá nová část devátá, která včetně nadpisu zní:

„ČÁST DEVÁTÁ

Změna kontrolního řádu

V části první hlavě IV zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění zákona č. 183/2017 Sb., se v § 25 doplňuje odstavec 5, který zní:

„(5) Koordinaci kontrolní činnosti, systém sběru a analýzy dat kontrolních orgánů a jejich poskytování prostřednictvím informačních systémů veřejné správy, stanoví vláda svým nařízením.“.“.

Ostatní části se přečíslují.

MPO souhlasné

Pozměňovací návrh spočívá v odstranění legislativního deficitu stávajícího § 25 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, který sice ukládá kontrolním orgánům povinnost vzájemné spolupráce a koordinace, avšak neposkytuje pro její naplňování žádný konkrétní digitální nástroj. Vložením nového odstavce 5 do § 25 se vytváří zákonný zmocňovací základ pro přijetí prováděcího nařízení vlády, jímž bude jako závazná digitální platforma určen Agendový informační systém Jednotný portál evidence kontrol (AIS JePEK). Navrhovaná úprava tak zajistí efektivní koordinaci kontrolní činnosti, omezí nadměrné zatěžování podnikatelských subjektů souběžnými kontrolami a umožní sdílení relevantních kontrolních podkladů mezi kontrolními orgány navzájem.

MPO s tímto návrhem může souhlasit.

A.5.

Portál podnikatele

Za část osmou se vkládá nová část devátá, která včetně nadpisu zní:

„ČÁST DEVÁTÁ

Změna zákona o informačních systémech veřejné správy

V části první zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 517/2002 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 70/2006 Sb., zákona č. 81/2006 Sb., zákona č. 110/2007 Sb., zákona č. 269/2007 Sb., zákona č. 130/2008 Sb., zákona č. 190/2009 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 263/2011 Sb., zákona č. 18/2012 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 301/2016 Sb., zákona č. 368/2016 Sb., zákona č. 104/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 195/2017 Sb., zákona č. 205/2017 Sb., zákona č. 251/2017 Sb., zákona č. 99/2019 Sb., zákona č. 12/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 471/2022 Sb., zákona č. 1/2024 Sb., zákona č. 218/2025 Sb. a zákona č. 265/2025 Sb. se za hlavu IV vkládá nová hlava V, která včetně nadpisu zní:

„HLAVA V

PORTÁL PODNIKATELE

§ 6ga

Portál podnikatele

Portálem podnikatele je informační systém veřejné správy pro fyzické osoby a právnické osoby podnikající. Správcem Portálu podnikatele je Ministerstvo průmyslu a obchodu.

Portál podnikatele zajišťuje přístup k informacím získaným na základě informační činnosti [§ 2 odst. 1 písm. a)] veřejných orgánů zejména v oblasti živnostenského zákona nebo jiného právního předpisu upravujícího podnikání, sociálního zabezpečení, zdravotního zabezpečení, správy veřejných financí, dotací, veřejných zakázek, státní statistické služby, evidence a identifikace osob, jejich součástí a práv a povinností těchto osob nebo jejich součástí a tvorby a publikace právních předpisů.

Portál podnikatele zajišťuje komunikaci s veřejnými orgány prostřednictvím datových schránek a prostřednictvím přístupu se zaručenou identitou do informačních systémů veřejné správy.“.

Dosavadní hlavy V až XII se označují jako hlavy VI až XIII.“.“.

Ostatní části se přečíslují.

MPO souhlasné

Pozměňovací návrh spočívá v zavedení legislativního ukotvení Portálu podnikatele jako specifického informačního systému veřejné správy. Hlavní změnou je definování MPO jako jeho správce a stanovení rozsahu informací a služeb, ke kterým portál zajišťuje přístup. Cílem je koncentrovat agendy relevantní pro podnikání do jednoho uživatelského rozhraní.

MPO s tímto návrhem může souhlasit.

Poslanec Marek Novák

B.1.

Moderování obsahu

SD 1488

1. V § 50 odst. 1 písmeno l) zní:

„l) v rozporu s čl. 14 odst. 4 nařízení o digitálních službách neposkytuje služby spočívající v moderování obsahu objektivním, přiměřeným a transparentním způsobem nebo při moderování obsahu nerespektuje základní práva příjemců služby, zejména svobodu projevu a právo na informace,“.

MPO souhlasné

Navrhovaná úprava přispívá k vymáhání povinností poskytovatelů zprostředkovatelských služeb při moderaci obsahu a zároveň stále respektuje vazbu na harmonizovaný právní rámec nařízení o digitálních službách. Skutková podstata přestupku je spojena s porušením čl. 14 odst. 4 DSA, nevytváří novou samostatnou vnitrostátní úpravu ani novou kategorii odpovědnosti nad rámec DSA.

Podle čl. 14 odst. 4 DSA musí poskytovatelé při uplatňování a vymáhání omezení uvedených ve svých obchodních podmínkách postupovat s náležitou péčí, objektivně a transparentně zohledňovat práva a oprávněné zájmy všech dotčených stran, včetně základních práv příjemců služby.

Adresovaná povinnost je zárukou proti svévolnému nebo nepřiměřenému moderování obsahu. DSA nesměřuje pouze k řešení nezákonného obsahu, ale taktéž k ochraně příjemců služeb před neodůvodněným odstraňováním nebo omezováním legálního obsahu. Návrh tedy reaguje na problém tzv. „overblockingu“, který může například spočívat v nepřiměřeném odstraňování obsahu, omezení jeho viditelnosti, které jsou neopodstatněné a nedostatečně odůvodněné.

Ustanovení přitom neomezuje oprávnění poskytovatelů moderovat obsah podle jejich obchodních podmínek. Poskytovatelé mohou i nadále odstraňovat nebo omezovat obsah, který je nezákonný nebo odporuje pravidlům jejich služby. Tyto pravidla však stále musí uplatňovat v souladu s nařízením DSA.

2. V § 50 se doplňuje nový odstavec 3, který zní:

„(3) Při posuzování přestupku podle odstavce 1 písm. l) se přihlédne zejména k tomu, zda poskytovatel při rozhodování o omezení viditelnosti nebo odstranění obsahu postupoval v souladu se svými obchodními podmínkami, zda své rozhodnutí řádně odůvodnil a zda zajistil účinné prostředky nápravy podle nařízení o digitálních službách.“.

MPO souhlasné

Navrhovaný § 50 odst. 3 taktéž vhodně doplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 50 odst. 1 písm. l) o kritéria, která umožňují její jednotné a předvídatelné posuzování. Návrh nezavádí nové povinnosti poskytovatelů nad rámec nařízení o digitálních službách, ale konkretizuje okolnosti pro posouzení, zda poskytovatel při moderování obsahu dodržel požadavky stanovené čl. 14 odst. 4 DSA.

Kritéria současně odpovídají systému povinností a procesních záruk upravených v DSA. Požadavek řádného odůvodnění navazuje na čl. 17 DSA a zajištěné účinných prostředků nápravy na čl. 20 a 21 DSA. Kritéria umožňují posoudit nejen samotný výsledek moderace, ale také předvídatelnost, transparentnost a přezkoumatelnost postupu poskytovatele.

Navržená úprava přispívá k ochraně uživatelů před nepřiměřenými nebo svévolnými zásahy do legálního obsahu.

B.2.

Prověřený výzkumný pracovník

SD 1522

V části první hlavě IV se za § 18 vkládá nový § 18a, který včetně nadpisu zní:

㤠18a

Prověřený výzkumný pracovník

(1) Prověřený výzkumný pracovník využívá přístup k údajům podle čl. 40 nařízení o digitálních službách výhradně za účelem provádění výzkumu zaměřeného na identifikaci, analýzu a posuzování systémových rizik podle tohoto nařízení.

(2) O status prověřeného výzkumného pracovníka mohou žádat zejména veřejné vysoké školy, veřejné výzkumné instituce a jiné výzkumné organizace splňující podmínky podle čl. 40 odst. 8 nařízení o digitálních službách.

(3) Status prověřeného výzkumného pracovníka se uděluje na dobu nejdéle 3 let, a to i opakovaně.

(4) Prověřený výzkumný pracovník zveřejňuje nejméně jednou ročně způsobem umožňujícím dálkový přístup zprávu o své výzkumné činnosti vykonávané na základě uděleného statusu. Zpráva obsahuje zejména obecný popis prováděného výzkumu, využité datové kategorie a dosažené výsledky; nesmí obsahovat osobní údaje ani údaje tvořící obchodní tajemství.“.

MPO souhlasné

Navrhovaná úprava napomůže odpovědnému využívání přístupu k údajům podle čl. 40 nařízení o digitálních službách. Přístup prověřených výzkumných pracovníků k údajům VLOPs a VLOSEs je určen výhradně pro výzkum, který přispívá k odhalování, identifikaci, a hlavně také pochopení systémových rizik podle čl. 34 DSA a k posuzování přiměřenosti, účinnosti a dopadů opatření ke zmírňování systémových rizik podle čl. 35 DSA. Navrhovaný odstavec 1 tento účel respektuje a současně přispívá k právní jistotě při využívání zpřístupněných údajů.

Demonstrativní výčet typických žadatelů je rovněž slučitelný s čl. 40 odst. 8 DSA. Rozhodující je nicméně splnění podmínek stanovených přímo nařízením, zejména členství výzkumného pracovníka ve výzkumné organizaci, nezávislost na obchodních zájmech, transparentnost financování výzkumu a také schopnost zajistit dostatečnou ochranu a bezpečnost údajů.

Co se týče časového omezení statusu na nejdéle 3 roky, jde o opatření, které podporuje pravidelné ověřování, zda jsou stále naplněny podmínky pro přístup k údajům. Toto ustanovení je plně v souladu s čl. 40 DSA na a nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) 2025/2050, podle nichž se status prověřeného výzkumného pracovníka uděluje pro konkrétní výzkumný projekt a přístup ke konkrétním údajům.

Pozitivně lze také hodnotit zavedení přiměřené informační povinnosti vůči veřejnosti. Článek 40 odst. 8 vyžaduje, aby se žadatel zavázal zpřístupnit výsledky výzkumu veřejnosti, a to bezplatně, v přiměřené době po jeho ukončení. Výroční zpráva současně tuto povinnost doplňuje o průběžné informování o využívání uděleného statusu, obecném zaměření výzkumu a kategoriích využívaných údajů.

Navrhovaná právní úprava nemění hmotněprávní podmínky pro udělení statusu ani postup poskytování přístupu k údajům stanoveným DSA a nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) 2025/2050. Pouze doplňuje vnitrostátní rámec, který podpoří odpovědné využívání statusu, ale také veřejnou kontrolu výzkumné činnosti.

B.3.1.

Informování o RRS

SD 1524

1. V části první hlavě VI se za § 23 vkládá nový § 23a, který včetně nadpisu zní:

㤠23a

Informování o spuštění RRS systému

(1) V případě, že má Český telekomunikační úřad k dispozici informaci o spuštění RRS systému, určeného k plnění úkolů podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065, na území České Republiky, zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup informaci o spuštění RRS systému.

(2) Součástí informace podle odstavce 1 je zejména datum spuštění systému, rozsah jeho funkcionalit, okruh oprávněných uživatelů a způsob přístupu k systému.

(3) Český telekomunikační úřad obdobným způsobem zveřejňuje také informace o významných změnách funkcionalit systému nebo o jeho dlouhodobé nedostupnosti.“.

MPO nesouhlasné.

Navrhovaná informační povinnost se vztahuje k Rapid Response Systém, dále jen „RRS“. RRS však není v nařízení o digitálních službách definován ani upraven jako samostatný právní institut nebo mechanismus. Jde o časově omezený rámec spolupráce a komunikace vytvořený signatáři Kodexu zásad boje proti dezinformacím, nyní Kodexu chování proti dezinformacím. Evropská komise uvádí, že signatáři Kodexu vytvořili RRS za účelem zajištění rychlé a účinné spolupráce mezi online platformami, organizacemi občanské společnosti a ověřovateli faktů během volebních období.

Kodex proti dezinformacím byl na základě posouzení Evropské komise a Evropského sboru pro digitální služby začleněn do rámce DSA jako kodex chování. Změna nabyla účinku 1. července 2025. Pro poskytovatele velmi velkých online platforem a velmi velkých online vyhledávačů (dále jen „VLOPs a VLOSEs“), kteří ke Kodexu přistoupili, se při posuzování, zda řádně plní povinnosti podle DSA v oblasti zmírňování systémových rizik, zohledňuje také plnění závazků vyplývajících z Kodexu. Plnění těchto závazků je současně předmětem nezávislého auditu. Dobrovolnost Kodexu se tedy týká zejména rozhodnutí subjektu ke Kodexu přistoupit a převzít jeho závazky.

Začlenění Kodexu do rámce DSA však samo o sobě nemění právní povahu jednotlivých provozních nástrojů vytvořených jeho signatáři. RRS se tím nestal samostatným mechanismem přímo zřízeným DSA. DSA neupravuje jeho vznik, aktivaci, strukturu, funkcionality, okruh uživatelů ani jeho dostupnost. Neupravuje rovněž postavení národního digitálního koordinátora digitálních služeb jako jeho správce nebo jako informačního místa RRS. Článek 45 DSA upravuje obecný rámec dobrovolných kodexů chování, nikoliv konkrétní náležitosti nástrojů, které signatáři v rámci těchto kodexů vytvoří.

Z tohoto důvodu není formulace navrhovaného § 23a, která RRS označuje za systém „určený k plnění úkolů podle nařízení o digitálních službách“ vhodná. RRS může napomáhat signatářům Kodexu při spolupráci během voleb a při plnění jejich závazků. Z tohoto však nevyplývá, že by šlo o samostatný mechanismus založený DSA nebo o systém, prostřednictvím něhož by ČTÚ plnil konkrétní povinnost uloženou tímto nařízením. Návrh ani jeho odůvodnění neuvádějí, na jaké konkrétní ustanovení DSA nebo na jakou povinnost má být navrhované ustanovení navázáno.

Navržené ustanovení však by nicméně mohlo vést k určité nejednoznačnosti, neboť v sobě spojuje dva koncepčně odlišné mechanismy - RRS a mechanismus reakce na krize podle čl. 36. Mezi těmito dvěma mechanismy však existuje zásadní rozdíl. Mechanismus podle čl. 36 je veřejnoprávním mechanismem upraveným přímo v DSA, jehož použití je založeno na formálním rozhodnutí Evropské komise a může vést k uložení konkrétních povinností určeným VLOPs a VLOSEs. RRS je naproti tomu koordinačním rámcem vytvořeným signatáři Kodexu pro spolupráci během volebních období a jeho aktivace nikterak není založena na rozhodnutí Komise podle čl. 36 DSA.

Zásadní problém dále spočívá v institucionálním postavení ČTÚ. ČTÚ není správcem ani provozovatelem RRS a neurčuje jeho organizační nebo provozní strukturu. Nemusí proto mít úplné nebo aktuální informace o datu jeho aktivace, rozsahu opatření, okruhu oprávněných adresátů a způsobu přístupu. Přesto by měl podle navrhovaného § 23a nést zákonnou odpovědnost za zveřejnění těchto informací.

Návrh přitom neukládá provozovateli RRS, signatářům Kodexu a ani jinému subjektu odpovídající povinnost předávat ČTÚ tyto informace. Neurčuje rozsah, formu, lhůtu ani způsob ověření informací. Vznikl by tak značný nepoměr mezi odpovědností ČTÚ za zveřejnění správných a aktuálních informací a jeho faktickou možností tyto informace získat a ověřit.

Problematická je již podmínka, kdy ČTÚ musí zveřejnit informaci v případě, že ji „má k dispozici“. Z návrhu však není zřejmé, jaká taková informace a z jakého zdroje má být pro vznik zákonné povinnosti relevantní. Může jít o oficiální sdělení Komise, informaci některého ze signatářů Kodexu, sdělení platformy, organizace občanské společnosti, ověřovatele faktů nebo subjektu podílejícího se koordinaci RRS. Návrh nestanovuje hierarchii těchto zdrojů a ani podmínky, za nichž lze informaci považovat za dostatečně spolehlivou.

Není rovněž vyřešeno, zda má ČTÚ získanou informaci před zveřejněním ověřovat, vůči kterému subjektu má ověření provést a jak má postupovat v případě rozporných nebo neúplných informací.

Dále je neurčitý pojem „spuštění RRS systému na území České republiky“. RRS není standardním mechanismem provozovaným na území jednoho členského státu. Jde o rámec spolupráce aktivovaný ve vztahu k určitým volbám, přičemž jeho účastníci, komunikační kanály a samotná infrastruktura mohou mít přeshraniční účinek. Evropská komise RRS charakterizuje jako systém spolupráce signatářů během volebních období, nikoli jako systém spuštěný na území jednotlivého členského státu.

Návrh nedostatečně vymezuje, zda má být rozhodující zaměření RRS na konkrétní volby v České republice, účast českých aktérů, možnost předávat podněty týkající se českého informačního prostoru nebo jiná kritéria. Vzhledem k přeshraniční povaze digitálních služeb by byl pojem spuštění „na území České republiky“ obtížně uchopitelný a aplikovatelný.

Co se týče rozsahu informací, které má ČTÚ podle odst. 2 zveřejňovat, návrh vyvolává značné výhrady. Návrh požaduje zveřejnění data spuštění systému, rozsahu jeho funkcionalit, okruhu oprávněných uživatelů a způsobu přístupu. Nicméně již však neurčuje, v jaké míře mají být tyto informace veřejné. Nelze automaticky předpokládat, že veškeré informace o přístupu, uživatelích a dalších funkcionalitách mechanismu určeného k rychlé reakci jsou vhodné ke zveřejnění. Návrh neobsahuje kritérium, které by umožnilo rozlišit informace určené veřejnosti od informací, jejichž zveřejnění by potenciálně mohlo narušit fungování daného systému nebo oprávněné zájmy jeho účastníků.

Dále jsou značně neurčité pojmy „významné změny funkcionalit“ a „dlouhodobá dostupnost“ uvedené v odst. 3. Návrh nestanoví, podle jakých kritérií má ČTÚ posoudit danou změnu ani jaká délka nebo rozsah nedostupnosti již budou zakládat povinnost zveřejnit takovou informaci. Není dále zřejmé, zda se má nedostupností rozumět technická nefunkčnost, omezení určité funkcionality, nemožnost přístupu některých uživatelů nebo organizační přerušení.

ČTÚ by tak musel vytvářet vlastní další výkladová kritéria pro provoz mechanismu, který nespravuje. Taková právní úprava by byla těžko předvídatelná jak pro ČTÚ, tak také ale pro veřejnost. V praxi by mohla vést buď k nadměrnému zveřejňování každé minoritní provozní změny, nebo také ale ke sporům o to, zda již konkrétní změna nebo nedostupnost dosáhla určité intenzity vyžadující zveřejnění.

Přesvědčivě se nejeví ani samotné odůvodnění návrhu, které je založeno na právní jistotě všech uživatelů systému. Přístup k RRS není obecným právem veřejnosti, není ani procesním právem příjemců zprostředkovatelských služeb DSA. Okruh oprávněných uživatelů a způsob jejich zapojení vyplývají z pravidel Kodexu a z provozního nastavení vytvořeného signatáři Kodexu. Zveřejnění informace ČTÚ proto samo o sobě nezakládá, nemění a nepotvrzuje právo určité osoby získat přístup do RRS nebo jeho prostřednictvím předávat podněty.

Obecný požadavek transparentnosti výkonu veřejné správy zde také neobstojí. Transparentnost může být legitimním důvodem pro dobrovolné zveřejnění ověřené a veřejně zpřístupnitelné informace, kterou ČTÚ získá v rámci své koordinační činnosti. Z toho však nevyplývá potřeba vytvořit zákonnou povinnost vztahující se k širokému souboru provozních informací o systému třetích stran, aniž jsou současně vymezeny zdroje těchto informací, odpovědnost za jejich předávání a hranice jejich zveřejňování.

Současně je třeba si uvědomit, že ukotvením nástroje vyplývajícího z Kodexu přímo v zákoně by mohlo přinést riziko zastarání právní úpravy. Název, struktura, funkcionality, přístupová pravidla nebo organizační parametry mohou být změněny rozhodnutím signatářů Kodexu, aniž by došlo ke změně DSA. Česká právní úprava by poté byla závislá na podobě tohoto nástroje, jehož vývoj nemůže český zákonodárce ani ČTÚ ovlivnit.

Lze tedy proto uzavřít, že navrhovaný § 23a není vhodně koncipován a byl by v případě jeho přijetí značně problematický a fakticky i neproveditelný.

B.3.2.

Stížnosti

SD 1524

2. V části první, hlavě VI se za § 27 vkládá nový § 27a, který včetně nadpisu zní:

㤠27a

Vyřizování stížností ve věcech volební kampaně

(1) Jde-li o stížnost podle čl. 53 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 o digitálních službách, jejímž předmětem je jednání kandidáta nebo volební strany v období volební kampaně podle zákona upravujícího volební kampaně, vyřídí ji Český telekomunikační úřad přednostně s nejvyšším urychlením.

(2) Je-li stížnost neúplná nebo trpí-li vadami, pro které nelze v jejím vyřizování pokračovat, do doby odstranění těchto vad se postup podle odstavce 1 nepoužije.“.

MPO souhlasné

Navrhovaná úprava § 27a vcelku vhodně reaguje na časovou citlivost stížností podle čl. 53 nařízení o digitálních službách, které souvisejí s jednáním kandidáta nebo volební strany v období volební kampaně. V tomto období může mít prodlení při posouzení stížnosti významně závažnější následky než v běžných případech, neboť obsah šířený prostřednictvím online platforem může během krátké doby zasáhnout značný počet uživatelů a ovlivnit podmínky veřejné a politické diskuse. Náprava, která by byla proveden až po skončení volební kampaně přitom již nemusí být schopna účinně napravit dopady případného porušení povinností poskytovatele.

Nejde však o nový druh stížnosti. Nadále půjde výhradně o stížnost podle čl. 53 DSA, tedy o stížnost proti poskytovateli zprostředkovatelské služby, v níž je namítáno porušení povinnosti stanovené tímto nařízením. Jednání kandidáta nebo volební strany je třeba chápat jako skutkový a časový kontext stížnosti, nikoliv jako samostatný předmět obecného dohledu ČTÚ nad volební kampaní.

V tomto smyslu se může jednat například o stížnosti týkající se postupu poskytovatele při odstranění nebo omezení viditelnosti volebního obsahu, pozastavení účtu kandidáta, vyřízení oznámení nezákonného obsahu, odůvodnění rozhodnutí o moderování obsahu nebo dostupnosti prostředků nápravy podle DSA. ČTÚ však nebude posuzovat politický názor, pravdivost volebního sdělení ani dodržování pravidel volební kampaně jako takových, ale pouze to, zda poskytovatel zprostředkovatelské služby dodržel povinnosti vyplývající z DSA.

Pozměňovací návrh nezakládá novou věcnou působnost, nemění pravidla pro určení příslušného orgánu ani nezasahuje do rozdělení pravomocí mezi Evropskou komisí, koordinátory digitálních služeb a jiné příslušné orgány. Pokud bude k meritornímu řešení stížnosti příslušný koordinátor digitálních služeb v místě usazení poskytovatele jiný orgán, bude se požadavek přednostního vyřízení vztahovat zejména na promptní prvotní posouzení stížnosti a její bezodkladné předání příslušnému orgánu podle čl. 53 odst. 2 DSA.

Současně tento přístup také odpovídá systematice čl. 50 odst. 1 DSA, podle něhož mají koordinátoři digitálních služeb vykonávat své úkoly nestranně, transparentně a včas. Navrhovaný §27a tento požadavek dále konkretizuje pro případy, v nichž je rychlá reakce nezbytná pro zachování účinnosti ochrany podle DSA.

Přednostní vyřízení není ochranou před individuálním zvýhodněním kandidátů nebo volebních stran, ale zejména veřejný zájem na řádném průběhu voleb, férových podmínkách politické soutěže a ochrana práv voličů.

Navrhovaný odst. 2 vhodně doplňuje, že se přednostní postup neuplatňuje po dobu, co kdy je stížnost neúplná nebo trpí vadami, které znemožňují pokračovat v jejím řízení. ČTÚ nemůže posoudit ani předat podání z kterého není patrné, kterého poskytovatele se týká, jaké jednání je namítáno nebo jaká povinnost dle DSA měla být porušena. Po odstranění vad nebo doplnění stížnosti se opět může režim uplatnit.

Návrh je také přiměřeně omezen. Vztahuje se pouze na stížnosti podle čl. 53 DSA, které souvisejí s jednáním kandidáta nebo volební strany, a pouze na zákonem vymezené období volební kampaně. Reaguje tak na specifické období voleb, v němž může opožděná reakce pozbýt svého významu pro ochranu poskytovanou DSA.

Navrhované ustanovení § 27a podporuje rychlé a účinné použití mechanismu stížnosti podle čl. 53 DSA, aniž by měnil hmotněprávní povinnosti poskytovatelů, nad rámec rozšiřoval působnost ČTÚ nebo narušoval rozdělení pravomocí podle DSA.

B.4.

Informování

SD 1525

V části první hlavě VI se za § 32 vkládá nový § 32a, který zní:

㤠32a

Dozví-li se Úřad o spuštění mechanismu reakce na krize podle čl. 36 nařízení o digitálních službách, uveřejní informaci o jeho spuštění způsobem umožňujícím dálkový přístup bezodkladně po zpřístupnění rozhodnutí v této věci veřejnosti ze strany Komise podle čl. 36 odst. 4 písm. b) tohoto nařízení.“.

MPO souhlasné

Článek 36 nařízení o digitálních službách upravuje mimořádný mechanismus použitelný v případě vzniku krize. Krizí se podle čl. 36 odst. 2 rozumí situace, kdy mimořádné okolnosti vedou k závažnému ohrožení veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví v Unii nebo v jejích významných částech. Pokud taková situace nastane, může Evropská komise na doporučení Evropského sboru pro digitální služby přijmout rozhodnutí adresované jednomu nebo více poskytovatelům velmi velkých online platforem nebo velmi velkých internetových vyhledávačů. Tímto rozhodnutím může být poskytovatelům uloženo například posoudit, zda fungování nebo používání jejich služeb přispívá k danému ohrožení, přijmout konkrétní opatření, která musí být účinná a přiměřená a podávat Komisi zprávy o jejich provádění a dopadech.

Mechanismus podle čl. 36 je založen na rozhodnutí Evropské komise. Komise je současně podle čl. 36 odst. 4 písm. b) povinna přijaté rozhodnutí bez zbytečného odkladu zpřístupnit veřejnosti. Nařízení určuje nejen orgán příslušný k uplatnění tohoto systému, ale také objektivně zjistitelný okamžik, kdy se informace o jeho použití veřejně zpřístupní.

Navrhovaný § 32a na tuto systematiku navazuje. Úloha ČTÚ zde spočívá pouze v dalším zpřístupnění informace, která již byla zveřejněna oficiálně Komisí. Informační povinnost respektuje rozdělení pravomocí podle nařízení o digitálních službách. Článek 36 je součástí oddílu 5 kapitoly III nařízení, který upravuje dodatečné povinnosti poskytovatelů velmi velkých online platforem a velmi velkých internetových vyhledávačů při řízení systémových rizik. Podle čl. 56 odst. 2 nařízení má Evropská komise výlučnou pravomoc k dohledu a vymáhání povinností stanovených právě v tomto oddílu. Navrhovaná informační povinnost do této výlučné pravomoci nezasahuje, neboť ČTÚ nesvěřuje posouzení podmínek pro použití mechanismu ani pravomoc ukládat nebo vymáhat opatření vůči dotčeným subjektům. ČTÚ má plnit pouze navazující informační úlohu na vnitrostátní úrovni.

Současně je tento pozměňovací návrh právně čitelnější co do skutečnosti, která zakládá povinnost ČTÚ informaci zveřejnit. Touto skutečností je zpřístupnění rozhodnutí veřejnosti ze strany Evropské komise podle čl. 36 odst. 4 písm. b) nařízení. ČTÚ nebude odkázán na neformální sdělení, informace třetích stran nebo vlastní posuzování toho, zda již byl určitý mechanismus fakticky aktivován.

Současně je tato vazba vhodnější, protože obsah takové informace je založen přímo na rozhodnutí Komise, které určí konkrétní adresáty, požadované kroky i dobu jejich trvání. Zabraňuje tomu, aby ČTÚ zveřejnil předčasnou, neúplnou či nepřesnou informaci.

Je pravdou, že čl. 36 odst. 4 písm. b) již sám ukládá Komisi povinnost rozhodnutí veřejně zpřístupnit. Pozměňovací návrh proto není nezbytný k tomu, aby bylo rozhodnutí právně účinné nebo veřejně dostupné. Jeho přidaná hodnota však spočívá v zajištění snadné dostupnosti této informace a upozornění na spuštění tohoto systému pro českou veřejnost, a to prostřednictvím vnitrostátního koordinátora digitálních služeb. Toto opatření však nikterak nemění obsah a účinky přímo použitelného nařízení a současně nevytváří paralelní rozhodovací postup.

Poslanec Ivan Adamec

C

Sankce

SD 1526

1. V § 48 odst. 5 písm. c) zní: „10 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavců 2 a 3.“

2. V § 49 odst. 3 se slova: „6 % z ročního celosvětového obratu pachatele přestupku dosaženého za poslední ukončené účetní období.“ nahrazují slovy: „6 % z ročního celosvětového obratu pachatele přestupku dosaženého za poslední ukončené účetní období, nejvýše však do výše 10 000 000 Kč.“

MPO nesouhlasné

V případě pozměňovacího návrhu k § 48 odst. 5 písm. c), máme za to, že by návrh vedl k nesprávné implementaci směrnice 2002/58/ES („směrnice ePrivacy“), čímž by návrh zákona uvedl do rozporu s právem EU.

Regulace nevyžádaných obchodních sdělení je implementací čl. 13 směrnice ePrivacy. Podle čl. 15 odst. 2 směrnice ePrivacy mají být sankce za její porušení upraveny stejně jako sankce za porušení pravidel ochrany osobních údajů (mají se tedy použít ustanovení tehdy platné směrnice 95/46/ES, kapitoly III o soudním přezkumu, odpovědnosti a sankcích).

Před vstupem GDPR v použitelnost (tj. i v době přijímání zákona č. 480/2004 Sb.) měly členské státy EU relativní volnost v nastavení sankcí za porušení pravidel ochrany osobních údajů. GDPR ovšem ve své kapitole VII stanoví jednoznačná pravidla pro ukládání sankcí, a to včetně jejich horních hranic. Podle čl. 94 odst. 2 GDPR je zároveň třeba odkazy na zrušenou směrnici 95/46/ES považovat za odkazy na GDPR. Článek 15 odst. 2 směrnice ePrivacy tak požaduje po členských státech, aby stanovily sankce za její porušení v souladu s požadavky kapitoly VII GDPR, která upravuje sankce až do výše 4 % z ročního celosvětového obratu, resp. 20 000 000 EUR podle toho, která z částek je vyšší.

Pokud jde o návrh úpravy v § 49 odst. 3, návrh zákona v reakci na požadavky více připomínkových míst sjednocuje úpravu pokut tak, aby za obdobná porušení hrozily stejné sankce.

Konkrétně jde o sjednocení pokut za přestupky poskytovatelů porušujících nařízení (EU) 2019/1150 („nařízení P2B“) s pokutami za porušení nařízení (EU) 2022/2065 („nařízení DSA“), za které samotné nařízení DSA požaduje horní hranici sankce ve výši 6 % celosvětového obratu. Mezi nařízeními P2B a DSA totiž existují překryvy v osobní i věcné působnosti.

V rovině osobní působnosti jde v obou případech o služby informační společnosti, podstatou jejichž činnosti je zprostředkování ve formě přenosu informací, umožnění realizovat transakce apod. Základní rozdíl mezi adresáty nařízení P2B a DSA spočívá v tom, že nařízení P2B se vztahuje pouze na online zprostředkovatelské služby usnadňující uzavírání transakcí mezi podnikatelskými uživateli a spotřebiteli, zatímco působnost nařízení DSA je širší a zahrnuje též platformy propojující spotřebitele. Osobní překryv mezi adresáty obou nařízení je ovšem značný.

Z věcného hlediska mají nařízení DSA a P2B mají stejný primární cíl: zajištění transparentního fungování v rámci on-line prostředí. Stanovují svým adresátům rovněž v řadě případů obdobné povinnosti: např. zřízení interního systému pro řešení stížností, náležitosti smluvních podmínek, podmínky při rozhodnutí o pozastavení služby, podmínky vztahující se k doporučovacím systémům aj.

Máme za to, že by bylo by v rozporu s principem právní jistoty postihovat rozdílným způsobem mnohdy obdobné jednání pouze na základě toho, že jeden z implementovaných předpisů stanoví konkrétní požadavky na výši sankce a druhý nikoli.

V neposlední řadě je nutné zdůraznit, že stanovení výše sankce podle obratu představuje přiměřenější nastavení než její určení pevnou maximální částkou, neboť lépe zohledňuje postavení menších podniků.