Sněmovna má svoje postupy, lhůty a názvosloví — a bez nich jsou čísla na tomhle webu jen čísla. Tady je vysvětlené, jak vzniká zákon, co se děje ve výboru, jak se hlasuje a jak se rozdělují mandáty. Nic z toho není odvozeno z dat: jsou to pravidla, na která vedou odkazy do zákonů, ze kterých plynou.
Jak web počítá to, co měří, stojí v metodice. Co naopak neměří, je poslední modul téhle stránky.
Postupy, kterými Sněmovna prochází — od nápadu na zákon po hlasování o rozpočtu. Každý výklad je několik zastávek, klikáním se v nich pohybujete; pod každým je pár otázek na ověření.
Devět zastávek od nápadu po Sbírku. Proces se liší podle toho, jestli jde o běžný zákon, ústavní zákon, nebo rozpočet.
Zákon musí někdo napsat a předložit. Může to být vláda, jeden nebo více poslanců, Senát, nebo krajské zastupitelstvo. K textu patří i vysvětlení, co má zákon vyřešit a co bude stát. Návrh dostane číslo a od té chvíle je z něj sněmovní tisk.
Předseda Sněmovny rozešle tisk všem poslancům a pošle ho vládě. Ta má 30 dní na stanovisko — souhlas, nesouhlas, nebo nic. Stanovisko nikoho nezavazuje, ale bývá dobrým vodítkem, jak bude hlasovat koalice.
První debata v plénu se vede o smyslu návrhu, ne o jednotlivých slovech. Na konci Sněmovna rozhodne, co dál: pošle text výborům k detailní práci, vrátí ho navrhovateli k přepsání, nebo ho hned zamítne. Existuje i zkratka — navrhovatel může požádat, aby Sněmovna s návrhem vyslovila souhlas rovnou v prvním čtení.
Odborné výbory berou návrh po částech, přizvou úředníky, odborníky i zástupce dotčených firem a spolků. Vzniká tu podstatná část pozměňovacích návrhů — další ale podávají jednotliví poslanci až ve druhém čtení. Výbor nerozhoduje, pouze doporučuje; rozhoduje plénum. Standardní lhůta je 60 dní a Sněmovna ji může zkrátit i prodloužit.
Návrh se vrací do plénu s doporučeními výborů. Teď může kterýkoli poslanec podat pozměňovací návrh — od opravy jednoho čísla po přepsání celé části zákona. Tady se obsah mění nejvíc a nejrychleji.
Třetí čtení smí přijít nejdřív 14 dní po rozeslání pozměňovacích návrhů. Opravují se jen chyby v textu, pak se hlasuje: nejprve o každé jednotlivé úpravě, nakonec o zákonu jako celku.
Senát má 30 dní. Může zákon schválit, zamítnout, vrátit se svými úpravami, nebo prohlásit, že se jím nebude zabývat — i to znamená, že zákon prošel.
Prezident má 15 dní. Buď podepíše, nebo zákon vrátí Sněmovně se svými výhradami; vrácený zákon Sněmovna prosadí jen tehdy, když pro něj znovu zvedne ruku 101 poslanců. V praxi se stává i třetí věc: prezident zákon nepodepíše a zároveň nevrátí. Ústavní soud k tomu v nálezu Pl. ÚS 6/21 řekl, že podpis není podmínkou platnosti zákona — zákon se vyhlásí i bez něj — ale že takové opomenutí je s Ústavou neslučitelné: prezident má podepsat, nebo vetovat, třetí možnost mu Ústava nedává.
Podepsaný zákon vyjde ve Sbírce zákonů; tím vzniká. Účinnost, tedy den, od kterého se podle něj musí každý chovat, je obvykle později: pokud si zákon neurčí vlastní datum, platí od patnáctého dne po vyhlášení.
Na webu: kde zákony tohoto období teď jsou
Kolik lidí musí být v sále, kolik hlasů návrh potřebuje a proč se zdržení nepočítá jako nepřítomnost.
Sněmovna má 200 poslanců a u naprosté většiny hlasování se zaznamenává, jak hlasoval každý z nich jménem. Právě proto může tenhle web existovat — záznam je veřejný a Sněmovna ho zveřejňuje jako otevřená data. Tajně se volí jen v několika zvláštních případech, třeba u některých voleb do funkcí.
Sněmovna je usnášeníschopná, když je přítomna aspoň třetina poslanců, tedy 67. Pod touhle hranicí nemůže rozhodnout nic — předsedající jednání přeruší. Kvórum je podmínka, aby se vůbec hlasovalo; kolik hlasů návrh potřebuje k přijetí, je druhá otázka a řeší ji další zastávka.
Běžně stačí prostá většina: pro musí hlasovat víc než polovina poslanců, kteří jsou zrovna v sále. U některých rozhodnutí je potřeba absolutní většina všech poslanců, tedy 101: tak se třeba přehlasuje prezidentské veto. Ústavní zákon potřebuje tři pětiny všech poslanců, tedy 120. Rozdíl je zásadní: při prosté většině záleží na tom, kdo zrovna sedí v sále, u zbylých dvou ne.
Sněmovna u každého poslance eviduje kód: ano, ne, zdržel se, nepřihlášen a omluven. Zdržení má při prosté většině stejný účinek jako hlas proti — návrh z něj nic nezíská. Přesto to není totéž co nepřítomnost a web je nikdy neslučuje: omluvená neúčast, neomluvená neúčast a vědomé zdržení jsou tři různé věci a vypovídají každá o něčem jiném.
Během jednoho dne se hlasuje o pořadu schůze, o přikázání výboru, o lhůtách, o jednotlivých pozměňovacích návrzích a nakonec o zákonu jako celku. Web je proto třídí do čtyř kategorií: závěrečné, o pozměňovacích návrzích, procedurální a nerozlišené. Poslední z nich je plnohodnotná kategorie, ne chybějící údaj — u velké části hlasování otevřená data prostě neřeknou, o co přesně šlo.
Když poslanec namítne, že mu hlasovací zařízení ukázalo něco jiného, než chtěl, může hlasování zpochybnit. Sněmovna pak hlasuje o námitce a případně hlasování opakuje. Takové hlasování je „zmatečné" nebo „zpochybněné" a do žádné statistiky na tomhle webu nevstupuje — počítají se jen platná hlasování.
běžný zákon, většina usnesení
Neprošlo. Z 150 přítomných je potřeba 76, pro hlasovalo 70 — chybí 6 hlasů.
Zdržení se počítá mezi přítomné, a tak při prosté většině zvedá laťku stejně jako hlas proti. Kdo ze sálu odejde, laťku sníží. U 101 a 120 hlasů na tom, kdo sedí v sále, nezáleží. Nepřihlášení a omluvení jsou tu spolu jen proto, že výsledku je jedno, proč v sále nejsou — web je jinde nikdy neslučuje.
Na webu: závěrečná hlasování o zákonech
Mezi prvním a druhým čtením se návrh probírá mimo hlavní sál. Výbor nerozhoduje, jen doporučuje — ale vzniká tu podstatná část změn, které text nakonec dozná.
Když Sněmovna v prvním čtení řekne, že se návrhem bude zabývat, přikáže ho garančnímu výboru — tomu, který věc odborně zastřešuje. Zdravotnický zákon jde výboru pro zdravotnictví, daňový rozpočtovému. Sněmovna může přikázat i dalším výborům, pokud se návrh dotýká víc oblastí.
Od přikázání má výbor 60 dní. Sněmovna ji může zkrátit až o 30 dní, ale víc ne — proti většímu zkrácení stačí námitka dvou poslaneckých klubů nebo padesáti poslanců a zkrácení neprojde. Prodloužit ji může až o 20 dní; nad to jen tehdy, když s tím souhlasí navrhovatel. Lhůta je tedy pružná, ale ne libovolně.
Výbor je místo, kde se návrh probírá do detailu. Pozve si předkladatele — u vládního návrhu tedy ministra — a může přizvat odborníky, zástupce krajů, profesních komor nebo dotčených úřadů. Jednání výboru není součástí otevřených dat Sněmovny; pozvánky a zápisy publikuje psp.cz jen jako stránky, a odtud je bere tenhle web.
Podstatná část úprav se rodí tady: výbor je zformuluje a zahrne do svého usnesení. Není to ale jediný zdroj — vlastní pozměňovací návrhy podávají i jednotliví poslanci až v podrobné rozpravě druhého čtení a ty výborem vůbec neprošly. Text se proto mezi prvním čtením a hlasováním o zákonu často výrazně promění, a má smysl dívat se nejen na to, co vláda předložila, ale i na to, co z návrhu vyšlo.
Projednávání uzavře usnesení: schválit beze změn, schválit s pozměňovacími návrhy, zamítnout, nebo projednávání přerušit. Je to doporučení, ne rozhodnutí — plénum se jím řídit nemusí a někdy se jím neřídí. Usnesení garančního výboru je zároveň dokument, ve kterém stojí, pod jakým písmenem se o kterém návrhu bude hlasovat.
Výbor si ke každému návrhu určí zpravodaje. Ten ve druhém a třetím čtení přednese, na čem se výbor usnesl, sděluje stanovisko výboru k jednotlivým pozměňovacím návrhům a navrhuje postup hlasování — říká nahlas, o kterém návrhu se bude hlasovat. Samo hlasování ale řídí předsedající schůze, ne zpravodaj. Právě ze zpravodajových slov se dá zpětně dohledat, čeho se které hlasování týkalo; v otevřených datech to totiž není.
Na webu: výbory Sněmovny
Návrh na změnu textu, který se zrovna projednává. U velkých novel jich bývají stovky a hlasuje se o každém zvlášť.
Pozměňovací návrh je konkrétní úprava projednávaného zákona: vypustit odstavec, změnit částku, posunout účinnost, doplnit výjimku. Podat ho může kterýkoli poslanec a je to hlavní způsob, jak se text mezi předložením a schválením mění. U velkých novel jich bývají desítky až stovky.
Druhé čtení má dvě části: obecnou rozpravu o tom, zda návrh dává smysl jako celek, a podrobnou rozpravu, ve které jednotliví poslanci podávají pozměňovací návrhy — mimo tohle okno je podat nelze. Písemné návrhy se zakládají jako sněmovní dokumenty a dostanou číslo. Není to ale jediný zdroj: hlasuje se i o návrzích, které obsahuje usnesení garančního výboru, a ty se na pořad dostanou samy, obvykle jako blok pod písmenem A.
Aby se o stovce návrhů dalo hlasovat, seřadí je garanční výbor a přidělí jim označení — A, B1, B1.4, K.15. Písmeno obvykle patří jednomu předkladateli nebo výboru, číslo za ním jednotlivému bodu. Ve stenozáznamu pak zpravodaj říká „nyní hlasujeme K6, sněmovní dokument 1189" a teprve z toho se dá zjistit, čeho se hlasování týkalo.
Třetí čtení lze zahájit nejdřív 14 dní poté, co poslanci dostali souhrn podaných návrhů; Sněmovna může lhůtu zkrátit nejvýš na 7 dní. Pak se hlasuje o návrzích podle označení a na závěr o zákonu ve znění, které z toho vyšlo. Ne vždy se hlasuje o každém návrhu zvlášť — zpravodaj často navrhne hlasovat o několika najednou, en bloc, a Sněmovna se na tom postupu usnese. Jeden zákon tak může mít jedno hlasování, ale i sto hlasování v jediném dni.
Otevřená data neřeknou, o kterém návrhu se hlasovalo — vazba v nich prostě není. Web ji skládá ze stenozáznamu, tedy z toho, co zpravodaj vyslovil. Když označení nevysloví srozumitelně nebo jmenuje víc návrhů najednou, vazba nevznikne. Prázdné místo u hlasování proto neznamená, že se o návrhu nehlasovalo; znamená, že web neví o kterém.
Na webu: hlasování o pozměňovacích návrzích
Otázka poslance na člena vlády. Zákon zná dvě formy a web u každé ví něco jiného.
Interpelace je nástroj, kterým Sněmovna kontroluje vládu: poslanec se zeptá ministra na věc, která spadá do jeho působnosti, a ministr má povinnost odpovědět. Není to debata o zákoně — je to otázka na to, jak vláda vládne. Zákon zná dvě formy a liší se víc, než se zdá.
Je-li jedním z jednacích dnů schůze čtvrtek, zařadí se na něj blok ústních interpelací. Poslanci se do něj přihlásí a o tom, kdo přijde na řadu, rozhoduje losování — ne ministr a ne předsedající. Poslanec položí otázku, ministr odpoví a oba mohou ještě jednou reagovat doplňující otázkou a odpovědí.
Poslanec pošle otázku písemně a člen vlády na ni odpovídá do 30 dnů. Obojí se zakládá jako sněmovní tisk, takže je z toho trvalý a dohledatelný záznam — u písemné interpelace je tedy strukturálně známý tazatel i to, komu míří. Pokud poslanec s odpovědí nesouhlasí, může žádat, aby se jí zabývala celá Sněmovna.
Z bloku ústních interpelací jde spočítat, kolikrát kdo vystoupil jako tazatel a kolikrát kdo odpovídal. Dvojici „kdo koho interpeloval" ale otevřená data nenesou a v záznamu stojí adresát jen v oslovení uvnitř projevu — odvozovat ji z textu web odmítá. Nejde ani měřit účast ministrů: bez zveřejněného losu nelze odlišit toho, kdo byl vylosován a nepřišel, od toho, koho nikdo nevylosoval.
Od roku 2025 se lobbování eviduje. Registr ale vede něco jiného, než si většina lidí představí.
Lobbování je činnost, kterou se někdo snaží ovlivnit přípravu nebo projednávání zákona ve prospěch určitého zájmu. Samo o sobě to není nic nelegálního ani podezřelého — zájmové skupiny mají právo se ozvat a zákonodárce potřebuje vědět, koho se návrh dotkne. Od 1. července 2025 je to ale činnost, která se eviduje.
Registr lobbování vede Ministerstvo spravedlnosti. Kdo lobbuje profesionálně, musí se do něj zapsat a dvakrát ročně nahlásit, koho a v jaké věci oslovil. Oslovený může být poslanec, senátor, člen vlády nebo úředník. Tenhle web z registru přebírá oznámení a doplňuje k nim vazbu na konkrétního poslance a sněmovní tisk — čísla samotná nepočítá.
Tohle je nejčastější nedorozumění. Jeden záznam v registru je pololetní hlášení jednoho lobbisty o jedné věci se seznamem všech, koho k ní za to pololetí oslovil — ne zápis z jednání. Registr datum kontaktu vůbec neeviduje; data u oznámení jsou hranice vykazovaného pololetí, ne den, kdy se něco odehrálo. Z jednoho oznámení tedy nejde usuzovat na jednu schůzku.
Hlášení se podávají do 30. ledna a do 30. července za předchozích šest měsíců. Web proto nikdy neukazuje, co se děje právě teď, ale co bylo nahlášeno za uplynulé pololetí. Sekce lobbingu na profilu poslance i na stránce zákona proto nesou vlastní razítko „Registr k …" místo obvyklého data poslední aktualizace dat.
Registr eviduje, co lobbista chtěl prosadit. Neeviduje, jestli to prosadil, ani jakou roli u něj oslovený sehrál. Web proto staví cíl lobbisty a výsledek hlasování vedle sebe popisně a nikdy jako příčinu a následek — z toho, že někdo lobboval a zákon prošel, nevyplývá, že prošel kvůli němu. Ze stejného důvodu web nestaví skóre ovlivnitelnosti ani index vlivu.
Šest zastávek od příjmů k dluhu — s čísly z aktuálně platného rozpočtu, ne s vymyšleným příkladem.
Většinu příjmů tvoří daně a pojistné, které platí lidé a firmy. Přidávají se poplatky, výnosy státního majetku a peníze z evropských fondů. Kolik stát vybere, se dopředu neví jistě — rozpočet vychází z odhadu, jak silná bude ekonomika.
Výdaje jsou rozepsané po rozpočtových kapitolách — každé ministerstvo jednu, a k tomu úřady, soudy a společné položky. Zákon určuje jen strop pro každou kapitolu; jak se uvnitř ní peníze rozdělí, je věc resortu.
Rozdíl mezi tím, co stát plánuje vydat, a tím, co čeká vybrat, je schodek. Není to nedopatření — je schválený zákonem, ve stejné větě jako příjmy a výdaje. Opačnému případu, kdy stát vybere víc, než vydá, se říká přebytek.
Stát prodá dluhopisy — cenné papíry, kterými si od bank, fondů, pojišťoven i od lidí půjčí peníze a slíbí je vrátit i s úrokem. Kupující si je pořizují jako uložení peněz, takže cena půjčky závisí na tom, jak jistá se ta návratnost jeví.
Každý schodek k dluhu přidá, každý přebytek z něj ubere. Splátky a úroky z dřívějších půjček se přitom platí z rozpočtu — mají v něm vlastní kapitolu, takže je v tabulce vidět úplně stejně jako výdaje ministerstev.
Návrh podává vláda, projednávají ho výbory a poslanci k němu podávají pozměňovací návrhy. Senát do rozpočtu nemluví vůbec — rozhoduje o něm jenom Sněmovna. Když rozpočet do konce roku neprojde, běží stát v rozpočtovém provizoriu podle loňských čísel.
Od kandidátky po slib. Včetně toho, proč se za jedno období vystřídá víc lidí, než je křesel.
Sněmovna má 200 poslanců a volí se na čtyři roky. Nevolí se ale v jedné celostátní soutěži: území je rozdělené na 14 volebních krajů a v každém se obsazuje tolik křesel, kolik odpovídá počtu odevzdaných hlasů. Velký kraj tedy rozděluje dvacet i více mandátů, nejmenší jen pět.
Strany podávají v každém kraji vlastní kandidátní listinu — pořadí na ní určuje strana. Volič odevzdá hlas jedné listině a zároveň může udělit preferenční hlasy jednotlivým kandidátům. Když kandidát nasbírá dost preferenčních hlasů, přeskočí ty před sebou. Proto se občas stane, že se do Sněmovny nedostane lídr, ale někdo z konce listiny.
Do rozdělování mandátů postoupí jen ty strany, které v celostátním součtu získaly aspoň pět procent hlasů. Koalice to mají těžší: dvě strany dohromady potřebují osm procent, tři a více jedenáct. Hlasy stran pod hranicí se nikam nepřevádějí — propadnou. Proto se po volbách mluví o „propadlých hlasech" a proto se malé strany spojují do koalic, i když je to stojí vyšší hranici.
V prvním kole se v každém kraji spočítá volební číslo — kolik hlasů stojí jeden mandát — a strany dostanou tolik křesel, kolikrát se do jejich výsledku vejde. Zbytky hlasů, které na celý mandát nestačily, se ale nezahodí: sečtou se za celou republiku a ve druhém kole se z nich rozdělí zbývající křesla. Díky tomu odpovídá složení Sněmovny celostátnímu poměru hlasů, ne součtu čtrnácti krajských soutěží.
Mandát poslance vzniká zvolením — říká to Ústava v čl. 19 odst. 3, a je to jinak, než se běžně tvrdí. Slib na ustavující schůzi nové Sněmovny mandát nezakládá, ale je podmínkou, za které trvá: kdo slib odepře nebo ho složí s výhradou, o mandát přichází (čl. 25 písm. a). Poslanec má imunitu pro projevy pronesené ve Sněmovně a povinnost rozhodovat podle svého slibu a svědomí — nikoli podle pokynů.
Ústava vypočítává šest důvodů zániku mandátu (čl. 25): odepření slibu nebo slib s výhradou, uplynutí volebního období, vzdání se mandátu, ztráta volitelnosti, rozpuštění Sněmovny a vznik neslučitelné funkce; k tomu přistupuje úmrtí. Na uvolněné místo nastupuje náhradník — další v pořadí z téže kandidátní listiny v témže kraji, přičemž to pořadí už mohly přeskládat preferenční hlasy, takže nemusí jít o toho, kdo byl na listině níž. Proto se za jedno volební období vystřídá víc lidí, než kolik je křesel: v 10. období drželo mandát přes 200 lidí, ačkoli křesel je pořád 200. Profily bývalých poslanců na webu zůstávají i s jejich čísly.
Instituce, které se na zákonech podílejí, a to, co každá z nich může a nemůže. Bez toho jsou kroky v prvním oddílu jen jména.
Pět institucí, které se na zákonech podílejí — a hlavně to, co každá z nich nemůže.
Proč na velikosti klubu záleží a proč existují dvě různá minima pro jeho založení.
Poslanecký klub je sdružení poslanců téže strany. Není to jen formalita: podle velikosti klubu se rozděluje čas v rozpravě, zastoupení ve výborech i místa v orgánech Sněmovny. Klub taky dává svým členům stanovisko k hlasování — proto má smysl sledovat, kdy se od něj někdo odchýlí.
Kolik lidí je potřeba, závisí na tom, kdy klub vzniká. Na začátku volebního období ho mohou ustavit už tři poslanci zvolení za samostatně kandidující stranu. V průběhu období je potřeba deset. Proto může ve Sněmovně existovat klub, který by dnes už nešlo založit.
Poslanec, který v žádném klubu není, je nezařazený — ať už z klubu vystoupil, byl vyloučen, nebo klub zanikl. Na hemicyklu má vlastní místo a web ho nikdy nepřiřazuje k jeho bývalé straně.
Jak web počítá shodu poslance s vlastním klubem a co znamená hlasování jinak než klub, stojí v metodice. Kluby a jejich velikost uvidíte na indexu poslanců.
Důvěra, kontrola a to, proč většina projednávaných zákonů nese v názvu „Vládní návrh".
Vládu jmenuje prezident, ale vládnout jí dovolí až Sněmovna: do 30 dnů od jmenování musí vláda požádat o důvěru. Bez ní podává demisi. Sněmovna jí může důvěru kdykoli odejmout — návrh na vyslovení nedůvěry musí podat aspoň padesát poslanců a projde, když pro něj hlasuje nadpoloviční většina všech poslanců.
Vláda je zdaleka nejčastějším navrhovatelem zákonů. Má za sebou ministerstva, která návrhy připravují, a proto většina projednávaných tisků nese v názvu „Vládní návrh zákona". Poslanci, Senát i krajská zastupitelstva návrhy předkládat mohou, ale dělají to řidčeji.
Členem vlády nemusí být poslanec. Ministr bez mandátu ve Sněmovně nehlasuje, ale interpelovat ho lze stejně jako kteréhokoli jiného člena vlády — a v bloku ústních interpelací vystupuje. Proto se ve statistikách vystoupení objeví i lidé, kteří nejsou v seznamu poslanců.
Složení vlády a to, kdo který resort vede, ukazuje hlavička indexu poslanců; všechny vládní návrhy vypíše seznam zákonů.
Pojmy a zkratky, na které narazíte na tomhle webu i na psp.cz. Obojí se skládá z týchž číselníků, které web používá k vykreslování — nemůže se s ním tedy rozejít.
Abecedně, s poznámkou, kde na webu na pojem narazíte.
Co ta slova znamenají v jednacím řádu a v Ústavě. Na tahle hesla narazíte stejně tak na psp.cz jako tady.
Rozdělení, které zavedl ParlaMetr, aby se hlasování dalo číst. Sněmovna je takto nerozlišuje — „Nerozlišené hlasování" je přiznání, že z otevřených dat kategorii určit nejde, ne úřední pojem.
14 hodnot pevného číselníku, podle kterých se dá filtrovat index zákonů. Téma přiřazuje model z obecné části důvodové zprávy tisku, ne z názvu.
Název hlasování se musí vejít do sedmdesáti znaků, takže Sněmovna zkracuje. Tohle je klíč — týž, kterým web názvy rozbaluje.
Na webu: Novela zákona o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem - Ukrajina…Tři tečky: Sněmovna název usekla na hraně pole, web to přiznává.
První zkratka v názvu říká, kdo návrh předložil a čeho se týká. Web ji v názvech rozbaluje, takže na většině stránek uvidíte rovnou plný tvar.
Název hlasování se musí vejít do sedmdesáti znaků, takže Sněmovna zkracuje uvnitř věty. Plný tvar je uvedený v pádu, ve kterém se v datech opravdu vyskytuje.
Akronymy úřadů a orgánů. Obecně známé zkratky (ČR, EU, BIS, NBÚ) web nerozbaluje — název by nafoukly, aniž by přibylo srozumitelnosti.
Spojení, která se musí rozpoznat vcelku — jinak by se rozpadla na jednotlivá slova.
Znaky, které nejsou zkratkou slova, ale nesou informaci o povaze předlohy.
Tři věci, které se na ParlaMetru objevují pořád dokola, a jedna, kterou je potřeba říct nahlas: co se z čísel vyčíst nedá.
Půlkruh teček je plánek sálu, ne graf. Usazení po klubech je to hlavní, co v něm jde přečíst.
Hemicykl na tomhle webu má vždy 200 teček — tolik, kolik má Sněmovna křesel. Není to graf, kde by velikost něco měřila; je to plánek sálu. Prázdné nebo tlumené místo tedy neznamená chybějící data, ale konkrétní křeslo, jehož majitel v tu chvíli nehlasoval.
Každý klub má vlastní výseč a mezi výsečemi je ulička, takže klub tvoří souvislý klín. Kluby jdou zleva doprava podle velikosti. Díky tomu se dá na jediný pohled poznat, jestli hlasoval celý klub stejně, nebo se rozpadl — souvislá barevná plocha proti promíchané. Barevný oblouk nad vnější řadou a popisek u něj patří klubu pod ním.
V režimu hlasování má výplň barvu podle toho, jak poslanec hlasoval: pro, proti, zdržel se. Obrys navíc rozlišuje toho, kdo se vůbec nepřihlásil, od toho, kdo byl omluven — absence se na tomhle webu nikdy neslučuje, protože omluvená a neomluvená neúčast vypovídají každá o něčem jiném. V režimu klubů nese výplň barvu strany.
Pod hemicyklem stojí pruh s hranicí kvóra a údaj o rezervě — o kolik hlasů měl návrh nad hranici, nebo kolik mu chybělo. „+5 hlasů nad kvórum (80)" znamená, že pro bylo 85 při potřebných 80. Nula je platná hodnota a znamená přesně na hranici, ne chybějící údaj.
Stepper na stránce zákona a rozpad „Kde zákony jsou“. Obojí se dá snadno přečíst špatně.
Na stránce každého zákona je řada uzlů z osmi možných (Předloženo · 1. čtení · Výbory · 2. čtení · 3. čtení · Senát · Prezident · Sbírka). Kreslí se jen ty, kterými návrh opravdu prošel (se značkou ✓), a ten, ve kterém právě stojí. Co ho čeká, neříká stepper, ale blok „Co bude dál" pod ním. Proto nemá každý zákon všech osm: návrh, o kterém Sněmovna rozhodla rovnou v 1. čtení, výbory ani 2. a 3. čtení nemá, a státní rozpočet nemá Senát. Štítky uzlů říkají, jak se rozhodlo, třeba „Senát zamítl → Sněmovna setrvala" nebo „veto → přehlasováno". Výklad „Jak vzniká zákon" má zastávek devět: rozesílá-li se návrh poslancům a vládě na třicetidenní stanovisko, je to pro čtenáře samostatný krok, ale Sněmovna ho pořád vede jako stav „Předloženo", takže vlastní uzel nemá.
Sněmovna vede zvláštní stav pro návrhy, u kterých projednávání skončilo. Skončit ale může dvěma způsoby: zákon vyšel ve Sbírce, nebo ho někdo zastavil. Většina ukončených tisků je ta první možnost. Web proto odliší vyhlášený zákon od neprošlého a u neprošlého řekne důvod — zamítnut, vzat zpět, vrácen navrhovateli, neprošel po Senátu. Kde důvod z dat nepozná, řekne jen neutrální „projednávání ukončeno" — místo aby si ho domyslel.
Úvodní stránka a seznam zákonů dělí návrhy podle toho, kde jsou teď, do osmi skupin (Před 1. čtením · 1. čtení · Výbory · 2. a 3. čtení · Senát · Prezident · Schváleno · Neprošlo). Skupiny se nepřekrývají, takže jejich součet je počet všech návrhů zákona v období. Každá skupina vede na seznam návrhů, které v ní jsou, a i skupina s nulou zůstává vidět — nula je změřený fakt, ne chybějící data. Do skupiny „Neprošlo" patří zastavené návrhy, do „Schváleno" vyhlášené zákony i ty, které na vyhlášení čekají.
Sněmovna zapisuje krok „přikázán výborům" už se stavem druhého čtení a návrh se stavem prvního čtení na čtení většinou teprve čeká. Web proto o fázi běžícího návrhu rozhoduje dokladem, že čtení opravdu začalo. Návrh přikázaný výborům je ve skupině „Výbory", ne ve 2. čtení, a návrh, o kterém se ještě nejednalo, „Před 1. čtením". Na stránce zákona to stav říká slovy: „čeká na 1. čtení".
Šest věcí, které z čísel na ParlaMetru vyčíst nejde. Patří sem stejně jako to, co měřit umí.
Aby bylo jasné, co z čísel na tomhle webu vyčíst nelze:
Jak se počítá to, co web měřit umí, stojí v metodice.